Pod rouškou tmy - Noční můra

Utíkala temnou chodbou a od jejich kroků se nesla táhlá ozvěna. Jakoby si ji stěny posílaly dál a dál a soutěžily o to, kam daleko se až dostane. Dívka postupně krok zrychlovala a za chvíli už běžela. Nemohla to napětí vydržet, její dech se neustále zrychloval a nohy začínaly bolet. Ale ona tomu musí utéci! Musí! Hlas v její hlavě volal o pomoc, ale na vzduch se bál vydrat. Stejně by to nepomohlo, všichni byli pryč. Ale kde? Potácela se jako v horečce, neschopna ničeho jiného než běhu. Ale i toho za chvíli nebyla schopna. Propadala panice, neustále se otáčela, jakoby něco slyšela, ale jediné co se na chodbě ozývalo, byla ozvěna jejího dechu a jejich zběsilých kroků. Dveře! Vcelku obyčejné dubové dveře, ale na ni působily jako odpuštění a vysvobození z této nekonečné situace. Kde se tu bere vůbec? A kde to je? Kde se objevila na nekonečné chodbě se samými temnými kouty?
Vběhla do nich s pocitem bezpečí. Zastavila se uprostřed místnosti, která byla plná zrcadel. Zrcadla velká téměř až po strop. A všude nic jiného, než zrcadla! Místnost osvětlovala jediné svíce a vrhala vražedné stíny, které dívce opět vyvolaly pocit děsu. Odkud to přišla? Všude byly jen zrcadla. Néé! Dívka spadla na zem a zoufale se rozeštkala. Třásla se po celém těle a určitě to nebylo zimou. Zvedla uslzené oči a prohlížela si zrcadla. Běhaly v nich samé stíny. Tisíce stínů, které se odrážely od svíce a dalších zrcadel. Neustále běhaly sem a tam a šklebily se na ni. Nevěděla kam s pohledem, neustále viděla ty rozšklebené bytosti, které se na ni sápaly. Neskutečně se bála, neschopna slova, pohybu. Neustále sledovala ta stvoření. Ledový pot jí stékal po zádech.

Ucítila ledový závan na zádech. Jakoby ji sama smrt pohladila, dýchla na ni a tak ji označila. Dívka už to nemohla vydržet a rozběhla se proti jednomu zrcadlu. Nevěděla proč to dělá, byla smyslů zbavená, šílená z tolik stínů a hrůzy. Rozběhla se a…

….prááááásk! Tichým pokojem se roznesl zvuk rozbitého skla. Do noci to bylo jako nečekaný výstřel. Střepy popadaly tiše na koberec, polehaly si kolem dívky, která ležela s očima vyvrácenýma a s kusem zrcadla zapíchlého v krční tepně. Jen měsíc osvětloval tu hroznou scénu, měsíc toho byl svědkem.